pátek 28. srpna 2015

Co jsem se za dva měsíce naučila

Nemůžu uvěřit tomu, že jsem tu už dva měsíce!


Na jednu stranu se to zdá, že jsem tu už věčnost, na druhou stranu mi to připadá jako včera, kdy jsem se vydala za dobrodružstvím. A že tu o dobrodružství není nouze každý den...

Ani nevím, kde začít. Je toho tolik a spousta věcí už i přijde tak samozřejmá, že jsem zapomněla, že jsem se je musela naučit. První týden jsem se všemu jen divila a objevovala svět farmaření. Ale nejen farmaření jako takové, ale i základní dovednosti jako přibití hřebíku, couvání a jednoduché opravy (na farmě se všechno opravuje pomocí kusu špagátu). Věci, které jsem jako holka a typicky městský člověk nikdy nemusela dělat (o tom couvání později).

Kromě učení se praktickým věcem, se toho učím i spoustu o sobě. Některé věci si jen oživuji, například že člověk vydrží mnohem víc, než si myslí: dvanáctihodinové směny, navíc každý den venku za každého počasí, dají tělu zabrat, obvykle několikahodinová fyzická aktivita znamená neustálou bolest svalů, které se rozhýbají, na každonoční bolest rukou už jsem si zvykla, taky na to, že je musím každé ráno aspoň deset minut procvičovat, abych vůbec udržela kartáček (v posledních dnech mě brní dva prsty na pravé ruce nonstop, což je dost nepříjemné, ale když se ruce používají, tak je to pohoda).

Některé věci jsou úplně nové - dřív mi stačil pohled na kapku krve a už jsem šla do vývrtky. Po dvou měsících mám za sebou asistenci u několika porodů telat, včetně zastrčení paže "tam dovnitř" až nad loket a hledání hlavičky telete, umím naočkovat krávy jako pod kůži, tak do svalu, stejně tak běžně dávám injekce oxytocinu, když kráva nechce pustit mléko.

Musím zaklepat na dřevo, ale i nemoci se mi vyhýbají, a to už kolem nás prošlo pěkných pár nemocných lidí - každé ráno si dávám multivitamínovou tabletu jako prevenci a po pár posmrkaných krabicích kapesníčků při sekání trávy i jeden Zyrtec. Občas se to neobejde bez prášku od bolesti po celém dni stráveném v jedné pozici na traktoru, kdy se mi zablokují záda. Ano, kamenujte mě, ale holt jsem se dala na vojnu, tak si nemůžu jen tak jít lehnout, když mám bebíčko.

Už několik dní dojím úplně sama, umím zkrotit i mrchu jalovici, která kope (když je to moc, přijde Tracy a drží jí ocas nahoru, což ji při pohybu píchá , takže je v klidu), obvykle stačí provaz. Umím přinutit tele, které nechce pít, aby pít začalo, už se neštítím jejich slintů, když jim musím strčit prst do tlamy a nabudit je.

Umím nasadit hadici na hovnocuc, vysát hnůj, hadici odpojit, vycouvat s přívěsem (to trvalo asi 6 jízd, než se to zaačalo automatizovat), dojet po silnici na pole, nenabourat, projet úzkou bránou, pole pohnojit, dojet zpátky a toto opakovat. Umím obsluhovat konkrétní typ bagru včetně různých násad a několik různých traktorů včetně různých strojlů, které se připojují.

Umím zaháknout návěs za traktor nebo bagr na první pokus :-)

Umím vyházet půl tuny zkažené siláže vidlema za několik desítek minut, stejně tak vyházet několik metráků pilin lopatou telatům po příbytku. To potom pěkně rostou svaly :-)

Co neumím, to se naučím. Zatím i trvá naučit se aktivně odpočívat. Zjišťuji, že když umývám dojírnu, mám pár minut jenom pro sebe a krásně se mi přemýšlí o světě a o životě. Ale když mám volno, mám tendeci sednout si k počítači a civět do obrazovky, i když na ní není nic zajímavého. Proto když mám volno, snažím se vypadnout ven, udělat si výlet, piknik, koupila jsem si omalovánky pro dospělé... Nikoho tu neznám, takže jít si s něký sednout na kafe nejde, když mám chuť, tak si na to kafe jdu sednout sama.

Po dvou měsících si troufnu tvrdit, že by mě tato práce bavila i dlouhodobě, ale asi jen kdyby to bylo klasických 8,5 hodin denně, ne 12. Vstávám brzo, chodím spát brzo. Málokdy končíme v půl sedmé, obvykle spíš o hodinu později. Stihnu se navečeřet, osprchovat a je devět, akorát čas se začít chystat do postele. Ano, každé volné hodiny navíc si vážím o to víc, ale narozdíl od Tracyho tu nejsem doma, tohle není můj život, je to práce na dobu určitou. Ale až se "vrátím do života", vím, že moje práce pro mě musí být můj život. Ale to je na jiný blog :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat