pondělí 17. listopadu 2014

O rozdílu mezi chtít a muset

Pořád kolem sebe slyším řeči o tom, jak mám silnou vůli. Podle mě silná vůle opravdu neexistuje.


Seděly jsme tak s kamarádkou v kavárně a ona mi chválila, jak mi to hubnutí jde, a že ona by to nedala, protože nemá tak silnou vůli jako já. Že ani s kouřením by nemohla přestat. Ale na druhou stranu, že si to nechce ani odepřít, protože považuje za znak svobody, že může jít a dát si, na co má chuť.

Zeptala jsem se jí, jak si takovou silnou vůli představuje. Prý se projevuje v situaci, kdy před sebou člověk má lákadlo, ale odepře si ho. Na to jsem oponovala, že tak nad tím nepřemýšlím. Že v tuto chvíli mám konkrétní jídelní plán, v rámci kterého vím, že jsem teď měla oběd, takže si dortík prostě nedám, protože v plánu nic takového není, ale budu se těšit na odpolední svačinu. Nechápala.

Ptala jsem se jí, kdo podle ní má silnou vůli. Co je to za lidi. Řekla, že úspěšní lidé. Že úspěšní lidé tím, že překonávají tato pokušení, dosahují svých cílů. A co když ti úspěšní lidé znají hodnotu věcí, vědí, co je pro ně dobré, proto např. jedí správné věci, vědí, že ty nezdravé jsou sice chuťově dobré, ale zdraví škodlivé, takže si je dají jen občas, jen na chuť. Nebo si zapálí dobrý doutník. Nebo si dají dobrý alkohol, ale nebudou se každý víkend opíjet do němoty. Na tom prý něco je.

V poslední době hodně přemýšlím nad tím, jak si ničeho nevážíme. Máme všeho přehršel, můžeme si dopřát, co chceme, tak se tím ládujeme horem spodem. V tom je přece ta naše svoboda. Postupně docházím k tomu, že si radši čas od času vychutnám něco, co si běžně nedám, a opravdu si to užiju, než se cpát čokoládou každý den. Když si to dám jednou za čas, nic se nestane. Když každý den, tak to bude mít špatné následky.

Kamarádka nakonec sama přišla s tím, že si není jistá, jestli je to opravdová svoboda, když musí pálit jednu za druhou, protože je na kouření závislá. Zjistila, že kouřit MUSÍ, ne že chce. Podle ní si úspěšný člověk zapálí, když má chuť. Ne chuť na hřešení, ale chuť si zakouřit. Ne protože musí, ale protože CHCE. Stejně tak tento úspěšný člověk bere jídlo jako palivo a např. sladkosti jako dobrotu, jako něco svátečního, proto si je dá, když CHCE. Ne proto, že nemůže odolat, takže si to vlastně MUSÍ dát. Tento člověk žádnou silnou vůli nepotřebuje, protože to neřeší. Ví, co je pro něj dobré a špatné, a žije podle rčení všeho s mírou.

Myslím, že silná vůle je vynález neúspěšných lidí, aby mohli omlouvat své neúspěchy. Nechci znít ani drsně ani povýšeně, ale takto mi to dává smysl. Vůbec netvrdím, že se řadím mezi ty úspěšné. Ale velmi aktivně se snažím přeprogramovat své myšlení do módu, kdy např. jídlo je pro mě jen palivo (s tím ale samozřejmě souvisí příslušné znalosti o jídle). Nedávám si nic za odměnu. To je chyba. Odměnovat se jídlem za to, že jsem si něco odepřela. Já si vůbec nic neodpírám. Já beru jídlo jako palivo. Když je nějaká zvláštní příležitost - oslava, svatba atd., pak si chci dát něco sladkého spolu s ostatními a jeden kousek si dám. Tam to patří, ne každé odpoledne místo svačiny nebo po obědě jako zákusek. Ale normálně pokračuji ve svém původním stylu jezení.

Často se lidé také ptají, jestli můžou občas zhřešit. Ono se to těžko říká, protože ten přístup k jídlu je opravdu odlišný. Já jím podle plánu (i když samozřejmě už dávno ne, ale vím, co je vhodné a co není, takže si to můžu upravovat) proto, že se učím brát jídlo jako palivo. Tam není prostor pro hřích. Proti čemu? Proti tomu, co si myslím já, že je správně a dělá mi dobře? Hřeší se ve chvíli, kdy si všichni ostatní myslí, že je něco správně, a my uděláme něco proti tomu špatně.

Dříve jsem si také myslela, že tělo si říká, co chce, takže mu to dám. Ale já jsem měla naučené velmi špatné stravovací návyky a tělo, aby přežilo, tak MUSELO dostat něco sladkého, protože bylo vyhladovělé. I dnes si tělo říká, co chce. Říká si, jestli chce radši ovoce nebo radši vajíčko, tzn. jestli potřebuje sacharidy nebo protein. A něco sladkého si dám, až budu CHTÍT, ne MUSET.

Dává to takto smysl? Podělte se o zkušenosti a názory v diskuzi tady nebo ještě lépe na Facebooku.

Žádné komentáře:

Okomentovat