neděle 5. října 2014

O Rungo Namydlené pětce (a jak jsem těch 5 km za 35 minut dala)

Jasně že dala! Za 34:23!!!


Trénink za poslední dva týdny nebyl ideální - minulý týden jsem lítala po akcích a tento týden se o mé šlachy pokouší zánět. Na poslední chvíli tak byla ohrožena celá moje účast v závodech. Dala jsem si pár dní klidový režim a doufala jsem, že se do soboty šlachy uklidní.

Minulou sobotu jsem si míst 8 km dle tréninku zaběhla necelých 10 poté, co jsem se trošku ztratila v neznámém terénu. Už v tu dobu mě bolely šlachy vedoucí od pat k lýtkům, ale zatím to vždycky stačilo protáhnout. Po tomto výběhu už ale protažení nestačilo.

V pondělí jsem s tím byla u fyzioterapeutiky. Zkusila to zatejpovat s tím, že by to samozřejmě chtělo klid, ale snad to do závodů vydrží. V úterý jsem zkusila výběh dle tréninku a skončila jsem po kilometru na zemi v slzách, jak to bolelo. Domů mě podepíral muž a s Nikolou Hlavlíkem jsme se domluvili, že si dám do soboty klid.

V sobotu jsem vyrazila na registraci vybavená Emoxenem a Ibuprofenem, ale pořád jsem ještě nevěděla, co stane po pár metrech s nohama - šlachy vyloženě nebolely, ale cítila jsem je. Nohy jsem před závodem namazala dvakrát a hodinu před startem jsem si dala brufen. Byla jsem připravená v případě nutnosti odstoupit, ale rozhodně jsem se nehodlala vzdát bez boje. Poprvé v životě jsem si uvědomila něco, co mě běh opravdu naučil - naučila jsem se vystoupit ze své zóny komfortu. Dělám to pokaždé, když běžím s vysokou tepovkou, ale teď jsem byla ochotná zažít bolest jen proto, abych ji překonala. Dřív bych prostě řekla, že to nejde, protože mě to bolí.

Bylo fajn, že jsem potkala spoustu známých tváří, ať už ze soukromého života nebo z výběhů. S holkama, se kterýma tvoříme tu pomalejší část Rungo výběhů (pokud se zúčastníme), jsme se seřadily na konci startovního pole a přidala se k nám Lucka, se kterou jsem zpívala ve sboru. Vyběhli jsme a Lucka se držela pořád vedle mě. Nakonec to bylo dobře, protože jsem měla sparing partnera, který mě podržel do kopců a pod. (Lucka je hubeňoučká, síly má hromadu, ale běžně neběhá). Holky z výběhů jsem nechala za sebou, protože ty si užívaly přítomnost Dana Orálka, který běžel s posledními (já jsem předběhla i maratonského běžce, chachá :D ).

Do půlky závodu se běželo celkem ucházejícně, pak přišla trošku krize, kdy tepovka ne a ne klesnout pod 180, takže jsem běžela dost na hraně. Kilometr před cílem se mi Lucka utrhla, protože měla ještě síly dost, a já jsem běžela na svých 35 minut. Popravdě jsem se bála, jestli to dám, protože jsem před sebou měla táhlý kopec, ale zachránil mě sešup, ve kterém jsem to tam napálila a vzala ještě dvě slečny, které nebyly schopné vyvinout tak velkou kinetickou energii :-)

Když jsem dobíhala pátý kilometr, věděla jsem, že je to tam, ale byla to pro mě ta meta, do které jsem dala maximum a tělo a hlavně hlava už nechtěla spolupracovat. V tu chvíli stála u cesty Majda z Rungo.cz a vyběhla se mnou, podporovala mě, říkala, na co se mám soustředit, a já jako robot jen běžela a jen poslouchala, co říká a dělala to. Posledních cca 400 metrů jsem tedy doběhla jen díky Majdě.

Pětku jsem tedy dala pod 35, tedy za 34:23 a celý závod v čase 36:31 na 141. místě a nechala jsem za sebou ještě dalších 11 lidí (na FB jsem udávala jiné číslo, tam mi chyběli z výsledkov tabulky muži)!!!

V tuto chvíli bych ráda poděkovala těm, kteří se na tomto historickém úspěchu podíleli:
Samozřejmě Nikolovi, který mi psal každý týden tréninky a díky kterému jsem takto zrychlila.
Manželovi, který i přesto, že toho má moc, dojel těsně před závodem a fandil mi na místě.
Lucce a Peti, díky kterým jsem udržovala psychickou pohodu před závodem a slavily jsme po závodě.
Lucce, která se mnou po většinu času běžela a vytáhla mě tam, kde jsem to potřebovala. A popravdě, když jsem ji viděla, jak ke konci vypálila, tak jsem ještě zmobilizovala síly a rozeběhla se taky.
Majdě, která mě dotáhla až do cíle!
Kolegům a kamarádům, kteří mi fandili v průběhu celého tréninku.
A vám všem, kdo to se mnou prožíváte :-)

Lidé se mě ptají, co bude dál. Teď je jasné, že si dám pár týdnů od běhání klid. Potřebuju dát dohromady ty šlachy. Ve středu jdu k ortopedovi s rukou, tak ho poprosím, ať se mi na to podívá taky. A potom? S Nikolou jsme probírali možnosti a samozřejmě zrychlovat bych asi mohla, ale tělo o to zjevně úplně nestojí. Tzn. nejdřív dalších pár kilo dolů (do konce roku bych snad mohla mít kolem té stovky) a potom se uvidí. Možná se zkusíme na jaro přiblížit té třicítce, ale ne za každou cenu. V nejbližší době tedy uslyšíte hlavně o posilovně :-)

A pár obrázků k závodu:







Žádné komentáře:

Okomentovat