pátek 5. září 2014

O bezuzdném přibírání (a následném hubnutí)

Kdybychom se všichni z minulosti poučili, tak by na světě bylo krásně!


V rámci práce jsem se setkala s lidmi z mé minulosti, kteří si mě pamatují s krátkými vlasy a více než 20 kily navíc. Slovo dalo slovo a vylezla z toho fotka, na kterou opravdu není hezký pohled. Když se na to zpětně dívám, tak prostě nechápu, jak jsem mohla chtít tak vypadat.

Nejdřív to byla legrace - vidět, jak jsem před šesti lety vypadala. Ale považte, já jsem to opravdu žila, to jsem opravdu byla já, a když se na ty fotky dívám zpětně - já jsem nemohla být šťastná! Ten výraz v mém obličeji, to, jak jsem se o sebe vlastně nestarala. No podívejte se sami...


Když jsem měla odvahu se v této době zvážit, tak váha ukazovala úctyhodných 126 kg. Ano, to číslo mělo být alarmující, ale pro mě to bylo v tu dobu normální. Většina lidí si to vůbec nedokáže představit. Pro spoustu lidí je nepochopitelná moje současná váha a věřím tomu, že až se za dalších 20 kilo uvidím, tak nebudu chápat, jak jsem mohla vypadat tak, jak vypadám dnes. Každopádně toto jsem já v roce 2008. Nechápu. Dívám se na to a je to pro mě úplně cizí člověk. Když jsem tu fotku ukázala manželovi, tak mi nevěřil, že jsem to já.

Padla správná poznámka, jak někdo může nechat váhu dojít tak daleko a nic s tím nezačít dělat. Pravdu? Nevím. Mám za to, že člověk je od přírody líný tvor (alespoň já jsem), takže pokud nemusí, tak energii navíc nevynakládá. Pro mě v té době představa, že bych se měla hýbat nebo jíst méně nebo snad jinak, byla naprosto hrozná, otravná a vůbec. Na fotce mě vidíte v půlce dlouhého táhlého kopce na Slovensku, kde nás na konci čekala hospoda s haluškami, kterých jsem si nechala dát opravdu hodně.

Ta paní na té fotce byla "spokojená" tak, jak byla. Prostě se jí s tím nechtělo nic dělat. Stěžovala si na to, že na sebe nesežene oblečení v normálních obchodech, ráda jedla, vůbec se nehýbala a jen dojít do obchodu pro ni byla hrozná otrava. Prostě nepoužitelná. Obdivuji odvahu mého tehdejšího přítele, že se mnou vůbec chtěl být a ještě pár let vydržel.

Pokud byste čekali nějakou životní událost, která mnou otřásla, a díky které jsem si uvědomila, že to takto dál nejde, pak vás zklamu. Nic takového se nestalo. Prostě mi to jednou došlo, že jestli chci zhubnout a být zdravá, tak to za mě holt nikdo neudělá, takže se musím zvednou z gauče a vyjít ven. K běhání sice byla ještě dlouhá cesta, ale ve srovnání s tím, kdy jsem se vůbec měla zvednout z gauče, to byl vlastně už jen krůček.

Jak ráda říkám - kdyby mi někdo před rokem (je to teprve 11 měsíců, co běhám), řekl, že budu běhat a že uběhnu 10 km, tak si o něm budu myslet, že se asi uhodil. Kdyby mi to někdo řekl v roce 2008, tak budu rovnou volat na policii a udám ho za šíření poplašné zprávy :-) No vidíte to sami :-) Pořád se na tu fotku dívám a pořád nechápu. Asi to půjdu zaspat, třeba najdu vysvětlení. Jedno ale vím jistě: TAKHLE UŽ NIKDY V ŽIVOTĚ VYPADAT NEBUDU!!!

Níže ještě fotka, která to spustila, a ke které jsem se dnes pro srovnání vyfotila (už to proběhlo na FB, tak se omlouvám těm, co už ji viděli):

3 komentáře:

  1. Pamätám si to ako včera. :) proste človeku v hlave prepne a zrazu to ide. Na fotke po vyzeráš moc spokojne. :))) len tak ďalej!

    OdpovědětVymazat
  2. Taky chci, aby mi to v hlavě takhle přeplo, tak správně. Už se mi to jednou povedlo, asi 2-3 roky jsem se v klidu držela, ale momentálně jsem ve fázi kdy hledám impuls pro nastartování. Že bych se vyfotila a dala si takové to before a after naopak? Třeba bude impulsem tenhle blog. Momentálně nemám ani odvahu se zvážit. Dobře jsem vypadala se 72 kily, teď mám obávám se kolem osmdesáti :'(

    OdpovědětVymazat