čtvrtek 15. května 2014

Jak... jsem se nevyhýbala chůzi

Dnes to bude dlouhé a nezáživné, ale než to vysvětlovat dlouze v diskuzi jednomu člověku, tak to radši napíšu veřejně všem.


Nechápejte mě špatně, ale tento blog byl/je primárně o tom, jak se cítí člověk, který začne běhat s velkou nadváhou, s čím se potýká, co zjišťuje o svém těle i okolí. Začala jsem ho psát především kvůli tomu, že jsem se chtěla podělit o zkušenosti s ostatními, které by třeba ani nenapadlo, že je možné vůbec při této váze běžet.

Mě samotnou by nikdy nenapadlo začít běhat a že je to vůbec možné. Ale ve chvíli, kdy jsem zjistila, že to vlastně jde a že když jsem vydržela minutu, tak že vydržím i čtyři minuty a pak půl hodiny a pak uběhnu v kuse 5 km, tak jsem se o to prostě chtěla podělit, že jsem neumřela. Začala jsem psát pro přátele, které to zajímalo, kteří mě vždycky znali jenom jako tlustého a líného člověka.

Časem začalo blog sledovat víc lidí, což na mě kladlo mnohem větší odpovědnost. Už to nebylo jen, že píšu pro kamarády, které zajímá bulvár z mého jinak celkem normálního života, ale i pro lidi, kteří o tom něco vědí (a nebo naopak vůbec nevědí) a buď mi fandí nebo je to prostě z nějakého důvodu zajímá.

Nikdy jsem netvrdila, že mi něco jde, naopak, vždy to bylo postaveno na tom, že jen popisuji, co se děje, ať je to pozitivní nebo negativní. Pokud někdo ode mě očekává cokoliv, pravděpodobně ho zklamu, protože tento blog není o tom, abych naplňovala něčí očekávání. Je to prostě jen popis. Neplánuji žádný happy end, ani neplánuji skončit. Blog není ani primárně o hubnutí. To, že v poslední době ano, je jenom spíš mezistanice, než se zase k pravidelnému běhání vrátím. A pokud někdo tvrdí, že mi to nejde, je otázka, co má na mysli. Hubnutí? Ano, není to nic moc, ale taky vám tu nelžu. Běhání? V poslední době velmi zanedbávané, takže ano, taky nejde.

A teď ještě jak je to s tou chůzí. V době, kdy jsem s hubnutím začínala, jsem se potřebovala donutit, abych vůbec nějaký pravidelný pohyb vykonávala. Věřím, že budete souhlasit, že člověk snáz vydrží u něčeho, co ho baví, než co ho nebaví. A já pekelně nerada chodím na procházky (aspoň před dvěma lety to tak bylo). Ale protože chůze se zdála být nejrozumějším způsobem pohybu, tak jsem se na ni dala.

Bohužel pro mě bylo naprosto demotivační, když jsem měla vyjít ven, někam dojít a zase se vrátit. Je mi jedno, co na to řeknete, ale nemám tolik času nazbyt, abych někam obden vyrazila a chodila hodiny a pak se vracela domů. Proto mi naprosto vyhovoval koncept, kdy vyrazím do posilovny, odchodím si svých 35-50 minut a půjdu zase domů. Ano, pro někoho to bude nepochopitelné, ale představte si, že jsou lidi, kterým toto vyhovuje, protože jsou schopni vydržet tu "nudu", která brzo skončí.

Po měsících pravidelné chůze se snížila váha, a protože kolem mě se lidi na pásech jen vznášeli a běželi deset, dvacet, třicet či šedesát minut v kuse, chtěla jsem se taky rozběhnout. Ale nikdy jsem nevěděla jak do toho. Až jsem to jednou zkusila podle článku, o kterém jsem už mockrát mluvila. A šlo to. A postupně jsem se dostala, kam jsem se dostala, a jsme zpět u toho, začala jsem psát blog.

Nepíšu proto, aby mě někdo poplácával po rameni, je to jen takový záznam, s čím se člověk jako já může při pokusech o běh potýkat. Že to zajímalo lidi z Rungo.cz, má asi svoje důvody. Ale pořád to bylo o běhání, ne o hubnutí. Hubnutí mělo vždy mít v tomto blogu sekundární úlohu. V tuto chvíli se víc soustředím na hubnutí než na běhání. Pokud bych tedy byla striktní, přestala bych na několik měsíců blog psát. Pokud někoho toto téma nezajímá, nemusí blog několik měsíců (nebo třeba vůbec) číst. Je to volba každého. Ale když už jsem se do toho psaní jednou pustila, tak nemám důvod přestávat popisovat, jak to jde nebo nejde.

S časem na tom nebývám nijak dobře, naopak, na jaře a na podzim bývám po služebkách, například teď až do půlky čevna každý týden aspoň čtyři dny někde. Moje služebka není, že někam přijedu, přes den něco dělám a večer se jde do hospody. Jako event manažerka jsem na nohou od rána, kdy vstanu, až třeba do deseti večer či později a starám se celý den o lidi a neexistuje, abych si šla na hodinku odskočit. Dokážete si asi představit, kolik energie mi po celém dni zbývá a že jsem ráda, že se trochu vyspím a ráno zase pokračuji. Takže "cvičím" jen ve dnech, kdy jsem doma, a to přes týden samozřejmě mám práci.

Suma sumárum mám 2-3 dny v týdnu po sobě, kdy jsem doma a mimo pracovní dobu můžu vyrazit se věnovat pohybu (kde je čas na odpočinek, koníčky, rodinu...?). Nedělám tu ze sebe chudáčka, ani nepřeháním, jen suše konstatuji, jak to je. To jsem potom ráda, když si odchodím na páse to svoje, když si odcvičím s trenérem nebo když si odběhnu tu svoji půlhodinku. A když pak mám možnost přidat si jízdu na kole do sboru, jsem jenom ráda. Vyrazila bych na celodenní výlet, ale v době služebek se málokdy trefím do volného víkendu a v týdnu mám práci i tak.

Takže je to celé jen o čase. Využívám svůj čas na maximum, abych se nedemotivovala tím, že svůj volný čas vyplňuji jen pohybem, ale přitom měla aspoň nějaké výsledky. Proto jsem si najala osobního trenéra, který má můj přesný časový rozvrh, a který mi čas naplánuje tak, aby to bylo co nejefektivnější i s tím, že pak budu mít čtyři dny přetržku, protože budu na služebce. Kdyby byla moje práce osm hodin denně, nikdy víkend, nikdy večer, tak by to samořejmě bylo všechno mnohem jednodušší, ale tak to není.

Proto se tedy "vyhýbám" výšlapům v přírodě, proto si to radši odchodím na páse, abych měla aspoň tu čárku, proto hubnu pomalu, protože se víc nehýbu, než hýbu, proto píšu o tom, jak to jde či nejde. Jsem si velmi vědoma toho, že jsem za dva roky mohla být dávno někde jinde. Ale taky jsem na tom mohla být mnohem hůř a já jsem ráda aspoň za to, co je teď.

P.S. Abych předešla nedorozuměním v budoucnu - pokud komentujete blog jako takový, stálo by za to, to napsat. Pokud ke konkrétnímu příspěvku napíšete komentář, který s ním ale vůbec nesouvísí, může dojít k nedorozumění, protože vy mluvíte o koze a já o voze, a to se pak těžko vysvětluje :-)

1 komentář:

  1. Vážená inspirátorko :) ( já Vám tak mohu říkat, protože mě jste k běhání inspirovala). Celý celkem obsáhlý text jsem nedočetla do konce...... ale tuším proč vznikl. Umím si představit, že nějaký příspěvek člověka trošku nadzvedne a pak má potřebu se vyjádřit. Ale vlastně to není potřeba :). Vždyť je fajn, že nás něco vybičovalo k pohybu po čase nicnedělání. Když ne přímo pro hubnutí, tak pro fajn pocit. Je prima, že Vaše řádky vznikly, protože minimálně jednu ženskou jste rozpohybovala. A jestli běháme, chodíme, plaveme, jezdíme na kole, jestli to vše děláme s nadváhou nebo bez ní, jestli denně nebo občas, jestli máme dobrou techniku, nebo špatnou- je jen věc každého z nás. Následky nebo výsledky si ponese každý sám :D . Ať se Vám daří a ať nás pobyb baví. Yvona

    OdpovědětVymazat