neděle 23. února 2014

Jak... jsem prošla katarzí

Dnešní blog je spíš takové přiznání.


Kdo něco o hubnutí ví, tak si asi spočítal, že když v poslední době hubnu pomalu, tak asi bude problém v jídelníčku. A bude mít pravdu. Veřejně se přiznávám, že to jídlo v poslední době flákám.

Už je to víc než rok a půl, co jsem začala s hubnutím. Zezačátku to šlo relativně snadno, člověk byl motivován a tak dále a tak dále. Když jsem začala běhat, doufala jsem, že to půjde všechno jednodušeji. I jídlo, i hubnutí, ale popravdě, když se výsledky v podobě hubnutí nedostavovaly, ale ani jsem nepřibírala, začala jsem to trochu flákat. Ne běhání, tam se snažím, seč můžu, ale to jídlo.

Proč to sem teď píšu? Zaprvé si myslím, že je fér, abyste věděli, že nejsem žádný nadčlověk, mám své slabosti a není to pro mě tak lehké, jak to možná vypadá. Zadruhé jsem ale konečně dospěla po dlouhé době k bodu, kdy jsem motivovaná s tím zase začít pracovat.

Nevím, co motivuje vás, ale na mě motivace zvenku nefunguje. Já musím přesvědčit sama sebe, že něco má smysl, že něco má nějak být a pak pokračuju dál. V poslední době jsem se v tom ale poměrně dost plácala, všechno byl dost neorganizované, chaotické, stresující. Není to výmluva, jen konstatování. S chaosem v osobním životě přišel chaos v jídle. Opět jsem udělala tu chybu, kterou často lidé dělají, že jsem si říkala - v pondělí zase začnu, zítra to udělám jinak, až dodělám tohle, tak začnu dělat věci správně. Blbost. Tohle nikdy nefunguje. Buď teď nebo nikdy. A prostě jsem zase nastoupila do vlaku směrem stanice zdraví (=štíhlost).

Co mě posunulo z pozice "trošku to flákám" zpět do pozice "tvrdý režim"? Zaprvé už jsem měla dost těch svých výmluv sama před sebou, že projednou se nic nestane, že zítra zase nepolevím atd. A zadruhé jsem dnes byla plavat (v rámci kompenzace k běhu, ale zjistila jsem přitom, že mi to snad i jde a dokonce se mi možná podaří posílit oslabenou levou nohu, která se flákala celých 14 let od operace kolene) a ve sprše jsem potkala dvě asi dvanáctileté holky. Děvčata byla ve věku, kdy se z nich začínaly klubat ženy, a tak po mně zvědavě pokukovaly. A v tu chvíli to na mě dolehlo. Ne že bych se za sebe styděla, i když jim ten pohled možná mohl být nepříjemný, ale došlo mi, že už nejsem ani dítě, ani teenager, že mi bude třicet a že mým cílem vlastně je, abych ve třiceti měla zdravou váhu. Ta motivace jde zevnitř, je mi jedno, co si o mé váze myslí ostatní, každý máme něco, tak ať se starají o své problémy.

A tak jsem si tak sušila vlasy a došlo mi, že to takhle dál nejde. Že sice můžu běhat dál, že časem asi i zhubnu, ale bude to trvat déle, než by mohlo, a přitom úplně zbytečně. Jenom proto, že to nemůžu chvíli vydržet a počkat, až budu na zdravé váze a pak ji udržovat a přitom si tu čokoládu zase dát. Na večeři jsem si udělala po tom plavání salát s tuňákem a troškou těstovin.

Takže tak. Jsem zpět, motivace k hubnutí se opět probudila a ve třiceti letech (příští rok) bych se ráda dostala na svých vytoužených 85 kg. Pak už zase budu vypadat jako člověk, ne jako hora sádla.

Pokud můžu své blízké touto cestou opět poprosit: moc mi pomůžete, pokud odstraníte z mého dosahu všechno sladké, hlavně můj muž, který mé prosebné pohledy málokdy vydrží :-) Narozeniny i svátek už jsem letos měla, tak už mi to není k čemu darovat, tak snad mi to zase chvíli vydrží. Slibuju, že až zase přijde krize (a ta přijde, nedělám si iluze, že mi to zase vydrží navždy), tak se ozvu dřív, třeba mi pomůžete.

Omlouvám se všem, které jsem tímto demotivovala nebo naštvala. Ale i toto je součástí procesu a já to nevzdávám.

15 komentářů:

  1. Nechápu tvoje problémy s motivací - podívej se na sebe do zrcadla ! ! !

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. K tomu snad ani nemám co říct :-)

      Vymazat
    2. Takže tlustým stačí se na sebe podívat do zrcadla a rázem vše pochopí? Evidentně nevíte, o čem píšete. Jídlo je droga, zkuste říct feťákovi, ať přestane a dejte vědět, jak jste dopadl.

      Vymazat
    3. tak ono stačí zamyslet se nad zdravotním hlediskem-o tom se snad nikdo nebude hádat, že bejt takhle vyžranej asi není to pravý ořechový. Dál je to hledisko estetické ( k tomu asi není co psát ). Taky je smutný, že člověk, který by měl být podle všeho na vrcholu sil není schopný normálního pohybu - to že dokáže běžet půl hodiny na 100%TF normální není a vypovídá o stavu organizmu. To je snad pro rozumně uvažujícího člověka dostatečná motivace.

      Vymazat
    4. Kdybyste si ten celý blog přečetl, tak byste věděl, že s běháním jsem nikdy nepřestala a že stále pokračuju. Motivace se týkala něčeho jiného. Ale vůbec nechápu, jaký účel mají vaše příspěvky. Motivující nejsou určitě (ale ani demotivující, to zase mám svou hrdost). Mám pocit, že o problematice nadváhy a hubnutí víte akorát to, co píšou v časopisech, ale sám jste to nikdy nezažil. Možná byste pak měl víc pochopení :-)

      Vymazat
    5. zkušenosti s hubnutím myslím mám-zhubl jsem téměř 50kg na nynějších 85. a opravdu nechápu tu ztrátu motivace, mě stačilo se podívat do zrcadla nemusel jsem nic dalšího řešit. P.

      Vymazat
    6. No vidíte a není krásné, že jsme každý jiný? Pro vás je všechno strašně jednoduché, tak to vám gratuluji :-) Já se s tím poměrně potýkám. Možná byste si měl zařídit bootcamp a všem nám to tam nandat :-)

      Vymazat
    7. další co neunese kritiku. jdu dělat něco smysluplnějšího než se tady vykecávat

      Vymazat
    8. Kritiku čeho? Že jsem tlustá? Ale to já přece vím, proto tento blog :-) Že jsem měla krizi? Vy jste nikdy žádnou neměl? Že jsem dokonce o té krizi napsala, protože si myslím že je to fér? Měla jsem mlčet nebo dokonce lhát? Co vám vlastně vadí?

      Vymazat
    9. No a taky pořád nemám odpověď na otázku, co je účelem vašich příspěvků. Dokazujete tím mně a všem ostatním, že jste lepší, protože vám to šlo snadno? A že já jsem blbá a neschopná, když mi nestačí pohled do zrcadla? Nebo by mě snad takový řeči měly v něčem pomoct? Mě to upřímně zajímá.

      Vymazat
  2. Naprosto chápu!!! Mám to stejně a partnera svým pohledem ukecám téměř vždy..děkuji za moc hezky napsaný článek...váhově jsme na tom stejně....jdu do toho s tebou :) Lucie

    OdpovědětVymazat
  3. Jak já to znám! Já chci zhubnout i kvůli sobě i kvůli určitým jiným lidem, kterým chci ukázat, že to dokážu a jak mi to bude slušet. Ale vůle je slabá, někdy ani pohled do zrcadla nestačí. Teď před jarní a letní sezónou to zkouším občas nákupem hezkých - "motivačních" hadříků na sebe, ve kterých se mi rýsujou špeky:-( ZATÍM.
    Martina

    OdpovědětVymazat
  4. Tohle "přiznání" může být i odpověď na předchozí úvahu - proč nejsou kurzy pro začátečníky. Ono to spousta lidí vzdá moc brzy. Takže vydrž! Je potřeba ještě přidat a ne v tom úsilí polevit :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem to nevzdala, běhám a chodím pořád, jen jsem trochu polevila v jídle, ale to bylo pouze dočasné :-)

      Vymazat
  5. Že si na chvíli polevila, neznamená konec:) povolení režimu naopak může bát ke prospěchu. A já to v tom článku cítím - ztracená motivace a pár holek, co nic neřekly, jenom se podívaly a ta chuť nebýt taková. Jdeš správným směrem. Půjde to pomalu (přece jenom ty kila si sbírala taky nějakou dobu), ale já věřím, že to dáš.

    A jinak to s tím sladkým pokušením - znám to:) sice ne z hlediska váhy, ale nadbytek sladkýho dělá divy (negativní divy:)) s mojí pletí. Sama mám heslo "co nekoupíš, nesežereš." V obchodech ani nechodím k regálům se sladkým, chipsy, atd. Nekupuju nic "do zásoby" nebo "kdyby přišla chuť". Uznávám, kolikrát doma beznadějně bloudím s chutí na něco sladkého, ale co doma není, to nesežeru:) A když už si něco na chuť koupím, snažím se, aby to bylo kvalitní a to na co mám skutečně chuť.

    OdpovědětVymazat