úterý 5. listopadu 2013

Jak... jsem to málem vzdala

Musím říct, že jsem cítila, že čtyři minuty běhu v kuse jsou moje maximum. Nejsou.


Minulý týden byl asi krizový, protože se mi nechtělo, bolelo to, ty čtyři minuty už byly pro moje tělo hrozně moc. A stejně jako každý týden jsem si říkala, že víc už prostě nezvládnu. A stejně jako každý týden mě moje tělo překvapilo.

Dnes jsem poprvé vyrazila na 3 x (3 minuty chůze + 5 minut běhu). Opět s mužem (skláním se a obdivuji), ale tentokrát jsem si vzala sluchátka, muže nechala za sebou a soustředila jsem se na svůj běh, takže už mě v boku nepíchalo a snad i bedra už mě nebudou bolet. Rozhodnutá, že když to nepůjde, tak to nepůjde, jsem vyběhla do první pětiminutovky. Překvapivě se mi ale i do toho mírného kopečka běželo dobře a na čas jsem se podívala po čtyřech minutách, což bylo to moje maximum z minulého týdne. A pořád jsem mohla!



Ve chvíli, kdy jsme doběhli prvních pět minut, jsme si pogratulovali a pokračovali dál. V tu chvíli jsem věděla, že opravdu nic není nemožné, ale musím opravdu dodržet běh čtyřikrát týdně, kdy si na to tělo zvykne, pak dát aspoň jeden den pauzu a pak vyrazit s minutou navíc. Jde to i přesto, že mě po roce a půl začalo poprvé bolet v krku (už nikdy nebudu pít z jedné flašky s ostatními sboristy!). Možná mě nakopla ta tři kiwi, která jsem před během snedla :-)

2 komentáře:

  1. Třeba se tam někde jednou potkáme: http://runkeeper.com/user/trisolde/activity/265567694?&tripIdBase36=4e41ce

    OdpovědětVymazat