pondělí 11. listopadu 2013

Jak... jsem byla závislá na čokoládě

Kdo by to neznal, ten opojný pocit, když se vám na jazyku rozpouští kousíček té nejlahodnější čokolády...


Čokoláda je skvělá věc. Je sladká, obsahuje kofein, člověka nakopne, je sladká... No prostě kdo by ji neměl rád! Existují dokonce teorie, že čokoláda je zelenina. Dáme si ji, když je nám smutno, aby nám bylo veseleji, nebo když je nám veselo, aby nám bylo ještě veseleji. Dáme si ji jako odměnu za to, že jsme celý den jedli správně, nebo prostě jen tak, protože máme zrovna chuť na sladké.

A jsme u toho - chuť na sladké... Kamarádka se mě ptala, jak jsem toto překonala a jestli už vůbec nejím čokoládu a jestli si nedám třeba ani kostičku. Naprosto chápu tu zoufalou snahu si aspoň tu kostičku občas dopřát. Nebudu lhát, mívám stavy, kdy bych sežrala tuny čokolády.




Ale vraťme se na začátek. Bývala jsem závislá na čokoládě. Vlastně ne. Došlo mi to všechno až poté, co jsem se rozhodla skoncovat s přidaným cukrem. Po dvou týdnech, kdy se mi motala hlava a byla jsem slabá jako moucha (říkám tomu interně "detoxikace" - předpokládám, že si tělo zvykalo na život bez přemíry cukru), jsem se vrátila do normálu a zjistila jsem, že když přede mě někdo postaví zákusky, čokoládu a podobné záležitosti, že mi to vůbec nic neříká. Do té doby bych jakoukoliv čokoládu v mém dosahu snědla okamžitě.

Pamatuju si naprosto přesně, jak mi loni Mikuláš přinesl obrovskou kabelu plnou čokoládových záležitostí. V době, kdy jsem už půl roku poctivě chodila do posilovny a měla jsem dole už osm kilo, mi přinesl takovou časovanou bombu! Do rozhodnutí omezit cukr zbývalo ještě pět měsíců, takže jsem byla naprosto nechráněná. Výsledkem byl zoufalý status na FB, aby mi lidé, co mě mají rádi, už nikdy nedávali sladkosti, protože tím dávají drogu abstinentovi bez terapie. Dokud byla čokoláda v domě, nedokázala jsem na ni přestat myslet, věděla jsem, že ta taška tam je a těší se, až ji postupně celou vyjím.

Přečetla jsem pár článků o čokoládě a závislosti na ní. Vědci se prý stále přou, zda o tom jako o závislosti mluvit, každopádně to neberou na lehkou váhu. Je to problém, kterým se trápí spousta lidí. Často je příčin několik, obecně ale platí, že pokud máte chuť na sladké, pravděpodobně jste málo jedli celý den a tělo se vám to snaží dát najevo právě chutí na sladké, aby doplnilo chybějící energii.

Krásně je "čokoholismus" popsán v článku na webu celostní medicíny. Pokud k večeru cítíte chuť na sladké, vezměte si papír a tužku a sepište si, kdy jste co jedli. Pokud zjistíte, že jste nesnídali, nesvačili a na oběd jste zhltli jenom trošku salátu, abyste náhodou nepřibrali, pak je na místě svůj jídelníček přehodnotit.

Kamarádce by asi odpověděla trenérka, která se o mě několik týdnů v posilovně starala. Její radou bylo, abych dodržovala zdravý jídelníček a jednou za čas si udělala "prase den", tzn. den, kdy sním cokoliv, co chci, přecpu se k prasknutí, až mi bude blbě. Jak jsem říkala, občas tu chuť na čokoládu mám a dle rady paní trenérky to řeším tak, že si té čokolády nakoupím hromadu, a po první tabulce už je mi tak špatně, že ji pár měsíců zase vidět nemusím :-)

2 komentáře:

  1. zrovna si dávám kávičku a čokoládku :) Veru tak moc Tě obdivuji, že se snad jednou odhodlám minimálně s tím jídelníčkem něco udělat!

    OdpovědětVymazat