úterý 29. října 2013

Jak... jsem se rozhodla zhubnout

Je to už víc než rok, co jsem se rozhodla, že 126 kg fakt není zdravá váha a že bych s tím opravdu měla něco dělat, jestli nechci mít ve třiceti infarkt.


Všechno to začalo v hlavě. Nikdy dřív jsem o tom nepřemýšlela, vždycky jsem to brala jako kosmetický problém, se kterým se mělo srovnat spíš okolí než já. Ale tak nějak mě jednou napadlo, že tomu tělu asi nemůže být takhle úplně dobře.

O hubnutí vím hodně, v rodině mám výživovou poradkyni, která sama zhubla spoustu kilo a spoustě lidí pomohla najít nový životní styl. Ale jak to tak bývá, kovářova kobyla chodí bosa a já jsem měla vždycky svoji hlavu, a tak jsem si k tomu potřebovala dojít sama.



A tak jsem si tak přemýšlela, jak vlastně žili ti naši předkové a jak jsme došli k tomu, že se tu jí tolik toho vepřového a guláše a klobásy - no, oni všichni pracovali na poli, tak pak potřebovali tu energii někde doplnit. A co já, kancelářská myš se mám co cpát energeticky náročnou stravou, když se celý den od počítače nezvednu. A tak jsem se rozhodla, že už nebudu lhát sama sobě, že je všechno v pořádku a že mi obezita nevadí, a prostě s tím něco udělám.

Bylo 31.5. 2012 a já jsem si oblékla tepláky vzala trekkingové hole a vyrazila ven.

Chodila jsem minimálně půl hodiny tak 3-4krát týdně, ale strašně mě vyčerpával fakt, že když vyrazím ven, tak se pak musím vracet. Vymyslela jsem tedy věc, která mi dlouho vydržela: kousek od baráku máme fitko, kam člověk přijde, tu půl hodinu (i více) si odchodí, a jde domů. Toto jsem vydržela provozovat celé léto v těch největších parnech, celou zimu, kdy jsem vyrazila v legínách a zimní bundě a slečna recepční se divila, že v tom nezmrznu. Holt když je motivace, tak jde všechno.

Časem jsem k tomu přidala i nějaké ty posilovací cviky, které mě naučil kamarád, a v lednu jsem si najala i osobní trenérku. ALE!

Najednou jsem začala zase přibírat, motivace šla do háje a já jsem stála na rozcestí. Několikaměsíční práce (zhubla jsem 8 kilo) byla v háji, když jsem zase dvě kila přibrala. Vydržela jsem všech 10 tréninků, které jsem si předplatila, ale motivace byla ta tam. Takže jsem zase začala přemýšlet.

Co se tak dá udělat s jídlem, aby se člověk netrápil, jedl tak nějak přirozeně a neomezoval se? Co v tom jídelníčku nepotřebujeme? No přece přidaný cukr! Když se podíváte na složení toho, co jíme, tak zjistíte, že cukr je snad úplně ve všem. Ale dřív cukr v našem jídelníčku nebyl vůbec. Když bylo jídlo sladké, tak bylo slazené medem nebo ovocem a i tak to bylo jídlo sváteční, ne každodenní. Ano, náš životní styl je jiný a naše stravovací návyky také, ale potřeba cukru je vlastně jenom návyk. Je to droga jako každá jiná. Mimo jiné zvyšuje krevní tlak a způsobuje další nepřijemnosti.

A tak jsem se rozhodla se přidanému - opakuji PŘIDANÉMU cukru vyhýbat. Samozřejmě přirozeně se vyskytující cukr v medu, ovoci atd. beru jako normální a běžnou součást jídelníčku. No a představte si, ono je mnohem jednodušší se vyhýbat cukru něž sladkostem! Věc slazenou medem si bez problémů dám, sušeným ovocem se klidně nacpu, ale když vím, že je někde cukr, beru to spíš jako zdraví škodlivou věc, stejně jako bych se úplně necpala sušenkami s umělým sladidlem. Není to přirozená věc, tak to nechci. Doufám, že nezním jako nějaký demagog, ale takto se s tím srovnávám.

A takto jsem se rozhodla změnit svůj život :-)

Použité obrázky:
Image credit: sivanova / 123RF Reklamní fotografie

Žádné komentáře:

Okomentovat