středa 30. října 2013

Jak... je to s těmi endorfiny

Dnes padl dotaz, jestli to fakt funguje a člověk se cítí povznesený. Odpověď není pro slabé povahy.


Dělám si srandu, ale doufám, že tím někoho nedemotivuji. Sama za sebe můžu říct, že po běhání mám radost, že jsem to zvládla a celý den jsem taková nakopnutá, ale taky bývám příšerně unavená a chce se mi spát. Přičítám to špatnému stravování kolem běhání. Například dnes jsem šla ráno a nic jsem předtím nejedla, takže se běželo opravdu z p*dele. Ideální doba je tak 2 hodinky po snídani, to se běží samo.

Endorfiny se vyplavují při pohledu na stopky, když zjišťuji, že dobíhám tu minutu navíc oproti minulému týdnu a také ke konci běhu. Ale pokud se těšíte, že začnete běhat a budete v průběhu zaplaveni hormonem štěstí a půjde to samo, tak vás bohužel zklamu: bolí to, bolí to a bolí to. Když už jsem se naučila jakž takž ovládat dech, tak svalům se samozřejmě nechce. Jednak proto, že tahám 40 kg navíc a jednak proto, že stále přidávám zátěž (=minuty běhu oproti délce chůze). Věřím tomu, že lidi, kteří s tímto nemají problém, to bude bolet mnohem míň.



Nepředstavujte si bolest, kdy vás něco píchá a tak podobně. Jde i o pomyslnou bolest, kdy se vám opravdu nechce, kdy máte pocit, že už opravdu nemůžete. Často je to však jen pocit, ale tělo pořád sílu má, jen se vám nechce už snažit. Ale věřte, stojí to za to. Když doběhnu, tak si říkám, že jsem to zase zvládla, že jsem tomu nepodlehla, tak nějak jsem si odhalila pravou příčinu toho, že už "nemůžu". Jen se mi nechce. A ten pocit, kdy jste pak celý den plní energie za to rozhodně stojí! (jen si předtím fakt dejte tu snídani :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat