čtvrtek 31. října 2013

Jak... mě začala bolet kolena

Tak dneska jsem poprvé celou dobu běžela po chodníku. Už nikdy!


Doma obvykle běhám po polňačce střídané s chodníkem tak hojně zasypaným listím, že pod ním není vidět. Doteď mě kolena nezlobila (na vysvětlenou, jedno bylo před 14 lety operováno a od té doby se mu nechce nic dělat pořádně), jen snad jednou mě v tom špatném píchalo. Jedinou bolest, která kolem běhání byla, jsem přičítala růstu svalů v koleni (což je jiná bolest, než když jsou v tom kosti).

Dnes jsem vyběhla v Praze po místních chodnících, našla jsem i přijemný parčík, ale opět pouze chodníkový, zeleň byla oplocena. A kolena se ozvala. Přičítám to i špatným botám, běhám v teniskách za pět stovek. Každopádně chodník už ne! Pokud máte možnost vyběhnout v přírodě, doporučuju, je to fakt rozdíl. Příští týden jdu koupit opravdové běžecké boty.


středa 30. října 2013

Jak... je to s těmi endorfiny

Dnes padl dotaz, jestli to fakt funguje a člověk se cítí povznesený. Odpověď není pro slabé povahy.


Dělám si srandu, ale doufám, že tím někoho nedemotivuji. Sama za sebe můžu říct, že po běhání mám radost, že jsem to zvládla a celý den jsem taková nakopnutá, ale taky bývám příšerně unavená a chce se mi spát. Přičítám to špatnému stravování kolem běhání. Například dnes jsem šla ráno a nic jsem předtím nejedla, takže se běželo opravdu z p*dele. Ideální doba je tak 2 hodinky po snídani, to se běží samo.

Endorfiny se vyplavují při pohledu na stopky, když zjišťuji, že dobíhám tu minutu navíc oproti minulému týdnu a také ke konci běhu. Ale pokud se těšíte, že začnete běhat a budete v průběhu zaplaveni hormonem štěstí a půjde to samo, tak vás bohužel zklamu: bolí to, bolí to a bolí to. Když už jsem se naučila jakž takž ovládat dech, tak svalům se samozřejmě nechce. Jednak proto, že tahám 40 kg navíc a jednak proto, že stále přidávám zátěž (=minuty běhu oproti délce chůze). Věřím tomu, že lidi, kteří s tímto nemají problém, to bude bolet mnohem míň.

Jak... jsem se donutila

Spousta lidí se mě ptá, jak se donutím běhat. Odpověď je snadná: Nenutím se.


Aby to mělo smysl a aby se tím člověk neotravoval, musí se to stát přirozenou součástí vašeho života. Tak jako víte, že budete někdy obědvat, že půjdete vyzvednout děti, že máte pracovní úkol, tak já vím, že půjdu běhat. Když jdete vyzvednout děti ze školy, tak taky neřeknete, že nemáte čas, ale prostě si to zařídíte. Stejně tak já si zařídím, abych mohla běhat.

Pokud máte pevnou pracovní dobu (jako že většina asi ano), pak máte čas před a po práci. Řeknete, že po práci býváte utahaní a máte jiné povinnosti? A co z těch povinností je důležitější než vaše zdraví? Myslíte, že můžete věnovat půl hodinu místo sledování Ulice sami sobě a jít si zaběhat?

úterý 29. října 2013

Jak... jsem poprvé uběhla čtyři minuty v kuse

Momentálně jsem začala čtvrtý týden svého snažení.


Musím říct, že vždy když končím čtvrtý běh týdne, tak si říkám, že tu minutu navíc už nemůžu dát. Přece jen, vážím 111 kg, mám 40 kg nadváhu a s tímhle běžet fakt není sranda. Ale musím přiznat, že tělo zvládne mnohem víc, než si myslíme, a dnes, když jsem dobíhala čtvrtou minutu první sady, tak jsem si připadala jako královna světa, protože přes všechny problémy, které bych mohla mít, tak to pořád zvládám!

Nejtěžší je vždycky prvních osm minut, kdy tělo ještě není zahřáté a dostává se do tempa. Navíc na ten první běh skoro vždycky vyjde nějaký ten kopeček, sice mírný, ale pořád kopeček, takže ke konci už se nohám ani dechu opravdu nechce, ale podívám se vždycky na stopky, zjistím, že zbývá už jen 40 vteřin, tak se zakousnu a řeknu si, že teď by byla blbost to vzdát, navíc stejně pořád ještě můžu, jenom už se mi nechce. Odměnou mi pak je vědomí, že jsem to zvládla a že ty další běhy už budou lepší.

Jak... jsem poprvé vyběhla

Na běžícím páse jsem se vždycky chtěla rozběhnout jako ti lidi kolem mě, ale bála jsem se kvůli kolenům, kotníků, dechu atd.


Párkrát jsem se i zkusila rozeběhnout, vydržela jsem vždycky tak minutu a pak jsem se úplně udýchaná dávala zbytek chůze dohromady. Chodit na páse už mě navíc přestávalo bavit, lezlo to do peněz a tak vůbec. Až jsem jednou četla nějaký článek, kde se psalo, že i úplní začátečníci mohou běhat. V článku byl i jednoduchý návod, jak začít:

Celkem se jednalo o 9 týdnů, kdy každý týden člověk čtyřikrát vyrazí ven. Každý "běh" sestává z tří fází, každá má osm minut a je rozdělena na část chůze a část běhu. První týden tedy má 3x(7 minut chůze + 1 minuta běhu). Druhý týden 3x(6 minut chůze + 2 minuty běhu, třetí týden 3x(5 minut chůze + 3 minuty běhu) atd.

Jak... jsem se rozhodla zhubnout

Je to už víc než rok, co jsem se rozhodla, že 126 kg fakt není zdravá váha a že bych s tím opravdu měla něco dělat, jestli nechci mít ve třiceti infarkt.


Všechno to začalo v hlavě. Nikdy dřív jsem o tom nepřemýšlela, vždycky jsem to brala jako kosmetický problém, se kterým se mělo srovnat spíš okolí než já. Ale tak nějak mě jednou napadlo, že tomu tělu asi nemůže být takhle úplně dobře.

O hubnutí vím hodně, v rodině mám výživovou poradkyni, která sama zhubla spoustu kilo a spoustě lidí pomohla najít nový životní styl. Ale jak to tak bývá, kovářova kobyla chodí bosa a já jsem měla vždycky svoji hlavu, a tak jsem si k tomu potřebovala dojít sama.