úterý 31. prosince 2013

Jak... mě vybrali

Konec roku je časem bilancování. Já mám však naprosto ohromnou zprávu, která hledí do budoucnosti tak moc, jak to jenom jde. 


Před rokem a půl jsem se přihlásila do projektu Mars One, který si klade za cíl vytvořit na Marsu stálou lidskou kolonii od roku 2023. Přihlásilo se dalších 200 000 lidí z celého světa. Každý poslal video a informace o sobě. Z České republiky se nás přihlásilo devět, z toho dvě ženy. 30. prosince 2013 konečně rozeslali emaily s informací, kdo byl či nebyl vybrán do druhého kola pohovorů a testů. Vybrali celkem 1058 lidí z celého světa a JÁ JSEM JEDNOU Z NICH!!!

Asi si dokážete představit, jak jsem z toho nadšená! Heavy Runner tímto získá naprosto nový rozměr. Doteď jsem běhala, abych se naučila běhat, abych se dostala do kondice a při té příležitosti i zhubla. Teď je ta motivace o to větší, že se do té kondice musím dostat co nejdřív, abych prošla všemi testy, protože trénink pro pobyt na Marsu bude zcela jistě velmi fyzicky náročný.

Mým prvním úkolem jako budoucí kosmonautka (já jsem vždycky chtěla být kosmonautka! :-) ) je rozšířit povědomí o tomto projektu a také získat finanční podporu. Vzhledem k tomu, že projekt je velmi finančně náročný - je třeba trénovat desítky lidí, zaplatit týmy, které se podílejí na vývoji modulů pro pobyt na Marsu a samozřejmě i dopravního prostředku, a také techniku, která bude používána - a jedná se o soukromý projekt, je třeba do začátku každé koruny, resp. každého eura či dolaru. Časem se bude projekt vysílat jako reality show, což by mělo projekt částečně také financovat.

Pokud byste rádi tento projekt finančně podpořili, pak máte možnost zde.

Vytvořím stránku na Facebooku pro zájemce o projekt Mars one a moji účast v ní. :-) Pokud vás bude zajímat jen běhání, Heavy Runner samozřejmě poběží dál. Jdu si zaběhat! :-)

neděle 29. prosince 2013

Jak... mě píchalo v boku

Dnešní běh měl několik nej, a to i přesto (nebo možná právě proto) že jsem se celý týden "flákala".

Zezačátku jsem si říkala, jak budu psát dnes o tom, že běhat jen třikrát týdně a mít prodlevu delší než dva dny, protože jsem byla rychle unavená. Dneska mi teda dost nestačil dech. Začalo mě po pár minutách šíleně píchat v boku a nechtělo to přestat. Ze zkušenosti vím, že nemá smysl se zastavit a rozdýchat to, protože bych se rozběhla a začalo by to znova. Tak jsem prostě běžela dál, trošku jsem zpomalila, snažila se dýchat víc a po dalších deseti minutách to přestalo.

pondělí 23. prosince 2013

Jak... jsem se rozhodla o Vánocích váhu neřešit

Klasicky se před Vánocemi v novinách a časopisech objevují články a rady, jak o Vánocích nepřibrat atd. Rozhodla jsem se, že si Vánoce užiju se vším všudy.


Celý prosinec jsem se držela celkem zpátky, dva týdny jsem se postila (= nejedla jsem maso), užívala jsem si čočku s rýží a podobné laskominy, běhala jsem a běhala, a teď přichází Vánoce. A jak mi trenérka doporučila si čas od času udělat "prase den", tak jsem se rozhodla si udělat "prase Vánoce" a nekrotit se v množství salátu vinných klobás a cukroví.

sobota 21. prosince 2013

Jak... jsem machrovala

Dneska jsem se hecla, že vyzkouším, jak vlastně dlouho zvládnu běžet na jeden zátah.


A běžela jsem. A běžela. A pořád. Až jsem oběhla celý okruh plus ještě rybník a pořád bych mohla běžet dál, ale měla jsem hlad a nesměla jsem se před koncertem zničit, tak jsem skončila. Výsledkem bylo cca 25 minut v kuse!!!

středa 18. prosince 2013

Jak... jsem poslouchala své tělo

Dneska se mi běželo tak krásně, že se mi ani snad krásněji běžet nemohlo!


Jsem v půlce sedmého týdne, dělám tedy tedy 3 x (1 minuta chůze + 7 minut běhu). Výhled do příštích dvou týdnů je:
8. týden 2 x (3 minuty chůze + 10 minut běhu) - když budou ty Vánoce, tak to nechci nijak hrotit
9. týden 3 x (3 minuty chůze + 10 minut běhu)
a dál se uvidí.

No každopádně k dnešnímu běhu:

neděle 15. prosince 2013

Jak... jsem to nevzdala

Poměrně často mě lidé nabádají k tomu, abych to nezvdala. Děkuji všem za podporu, já to nevzdám!


Neběhám proto, že bych chtěla něco dokázat sobě nebo jiným. Neběhám ani proto, že je to teď móda. Stalo se to součástí mého života, stejně jako třeba zpěv. Do sboru chodím od druhé třídy a nepřestala jsem s tím, protože si sebe bez zpívání nedokážu ani představit. Stejně tak si nedokážu představit, že bych neběhala (i když běhám zatím chvíli).

úterý 10. prosince 2013

Jak... jsem překonala první krizi

První krize nastala ve čtvrtém týdnu a myslím, že už je za mnou.


Pokud jste pravidelnými čtenáři, pak si jistě pamatujete, jak jsem bojovala při čtyřminutovce (3 x 4 minuty chůze a 4 minuty běhu) a minuty navíc jsem se hrozně bála. Ale pět minut jsem dala poměrně pohodově a dnes jsem poprvé vyrazila na 3 x (2 minuty chůze + 6 minut běhu) a musím říct, že si dokážu představit, že bych běžela ještě déle.

neděle 8. prosince 2013

Jak... jsem se bála

Celou dobu jsem se na ni těšila i se jí bála a je tu. Zima, mráz a sníh.


Těšila jsem se, protože zimu mám moc ráda, navíc se blíží Vánoce a tak dále. No a bála jsem se, protože v zimě jsem ještě neběhala. Čeho přesně jsem se bála?
  1. že mi bude zima
  2. že mě bude bolet koleno
  3. že budu dýchat ledový vzduch a bude to bolet
  4. že zase onemocním

neděle 1. prosince 2013

Jak... jsem běžela na obláčku

Dnes jsem poprvé vyběhla na svých nových super extra hyper luxusních běžeckých botičkách!


Musím se hned pochlubit. Jsou extrémně škaredé. No posuďte sami! (a to ještě na fotce vypadají dobře)


No ale běhá se s nimi úžasně! Po zkušenosti s běžeckým pásem jsem posilovně dala vale a vyrazila jsem opět do terénu na 3 x (4 minuty chůze + 4 minuty běhu). Ještě nejsem úplně ve formě, takže se nohám jako obvykle nechtělo, ale musím říct, že se na botičkách (schválně říkám na, ne v, protože to je opravdu jako na obláčku) běželo a i šlo úžasně. Hlavně u té chůze to člověk stíhá vnímat, že je to pohodlnější, že nemusí překonávat nikde žádný odpor, že ta bota vlastně pomáhá dělat ten správný pohyb.

No prostě všichni, co říkali, že si mám pořídit běžecké boty, měli pravdu, jsem ráda, že jsem do nich investovala, a už se těším na příští týden, kdy navážu na těch pěti minutách!


pátek 29. listopadu 2013

Jak... jsem běhala na páse

Po půl roce jsem se vrátila do posilovny s tím, že je tam aspoň teplo. Zdá se, že to je jediná výhoda.


Nechala jsem se ukecat, že to bude lepší, že po nemoci v tom mraze běhat nemám a že vůbec, když nejsem zvyklá běhat venku (ale já jsem zatím jinde neběhala), tak že je to lepší. No výhod to má víc, kromě toho, že je tam teplo, tak mají i váhu a můžu si změřit tep. S potěšením jsem zjistila, že i přes své obžerství v době nemoci jsem nepřibrala, naopak jsem půl kila zhubla a dostala jsem se na 110,5 kg! No a tep po běhu katastrofa - až 195 tepů za minutu. Kamarád trenér mě straší sporttesterem, že si mě bude sledovat dlouhodoběji.

středa 27. listopadu 2013

Jak... jsem nakupovala

Štíhlí lidé prominou, tento článek je především pro dámy, které jako já bojují s nadváhou a s ní spojenými problémy, jako je nákup sportovního oblečení.


Samozřejmě můžete vyrazit ve vytahaných teplákách a tričku, ale pokud chcete požívat výhod funkčního oblečení, musíte hledat. Zdá se, že se úplně nepočítá s tím, že by velcí lidé chtěli také sportovat. Přinejmenším ne ženy, protože v pánských modelech se velikosti začínající X vyskytují poměrně často. Číslování v dámských velikostech u sportovního oblečení může být matoucí.

Jak... jsem začínala znovu

Tak jsem dnes po třech týdnech zahálky (z toho dvou týdnů nemoci) opět vyrazila. A mrzlo!


Už ani moc nekašlu, rýma už je spíš jen alergická a chodit se mi zoufale nechce. Vyrazila jsem tedy i přes všechna varování, že mám ještě týden počkat, na první běh po nemoci. Ale začnu od začátku.

Řídila jsem se několika poučkami, které se nakonec velmi vyplatily. Oblékla jsem se tak, jako by bylo o 10 stupňů více, tedy jak kdyby bylo 10 (u nás byla 0) - tzn. legíny, funkční tričko, funkční mikina ke krku, větrovka a čepice. Teplo tedy bylo zajištěno. Bála jsem se, že mi i bude v té bundě vedro, protože když jsem vyšla z domu, tak mi lehce zima nebyla, ale nakonec to bylo akorát.

úterý 19. listopadu 2013

Jak... jsem počítala ztráty

Jsou to přesně dva týdny, kdy na mě skočila choroba a jsou to přesně dva dny, kdy jsem se jí zbavila.

Dnešní kontrola mě potěšila i zarmoutila zaráz. Už jsem oficiálně zdravá, ale další dva týdny mám s běháním utrum, aby se mi nemoc nevrátila. A já se tak těšila, že koncem týdne vyrazím! Ale je pravda, že stále pokašlávám.

Jak jsem dneska vyrazila, tak jsem si všimla pár nepříjemností - protože jsem dva týdny ležela, tak jsou nohy zcela oslabené. S tím souvisí i mé oblíbené koleno, jehož svaly se během krásně posílily - no, dneska se mi prolamovalo a svalečky se třepaly, takže celá práce je v...

A tak protože běhat nesmím a až začnu, tak pouze s rouškou (podle slov paní doktorky), tak jsem si naordinovala každodenní alespoň půlhodinovou procházku. Tímto zvu každého, kdo by měl chuť, na procházku! :-)

sobota 16. listopadu 2013

Jak... jsem hledala důvody

Na rungo.cz se dnes objevil článek s dotazem na důvody, proč běháme. A tak jsem začala přemýšlet.


Na konci článku byla výzva, ať svých sedm důvodů pošleme do redakce. První dva důvody - hubnutí a kondice byly jasné. Ale vymyslet těch pět dalších, to už nebyla taková sranda. Nejsem si úplně jistá, že moje důvody zveřejní, ale říkala jsem si, že by to i přesto mohlo někoho zajímat. Tady jsou:

  1. Chci zhubnout - vážím 111 kg, už jsem 15 kg shodila chůzí, ale už mě chodit nebavilo, tak jsem začala s běháním
  2. Chci získat kondici - ráda bych zase lyžovala a dělala sporty, které mě baví, ale musím mít aspoň základní kondici
  3. Překonávám sama sebe - učím se běhat postupně a pokaždé, když přidám minutu běhu a uberu minutu chůze a uběhnu to celé, tak se cítím úžasně
  4. Jsem nezávislá - narozdíl od většiny ostatních sportů, můžu běhat kdykoliv a kdekoliv se mi zachce, stačí nazout tenisky. Nemusím se ohlížet na ostatní, nemusím plánovat, prostě vyběhnu, když se mi chce/když mám čas
  5. Rozšiřuji si obzory - zjišťuji o běhání a pohybu spoustu nových věcí, kontaktují mě známí, se kterými jsme si neměli co říct, a teď máme společné téma, učím se spoustu nových věcí o svém těle
  6. Relaxuji - pustím si do uší oblíbenou hudbu, běžím krásnou přírodou, sleduji, jak se mění s postupem zimy
  7. Motivuji ostatní - díky tomu, že jsem celý život nic nedělala a najednou jsem začala běhat a psát o tom, mají ostatní možnost vidět, že to jde, když se chce, a je to jenom o tom vyrazit

Pokud běháte, jakých je vašich sedm důvodů, proč začít? A pokud neběháte, co by vás motivovalo?

pondělí 11. listopadu 2013

Jak... jsem byla závislá na čokoládě

Kdo by to neznal, ten opojný pocit, když se vám na jazyku rozpouští kousíček té nejlahodnější čokolády...


Čokoláda je skvělá věc. Je sladká, obsahuje kofein, člověka nakopne, je sladká... No prostě kdo by ji neměl rád! Existují dokonce teorie, že čokoláda je zelenina. Dáme si ji, když je nám smutno, aby nám bylo veseleji, nebo když je nám veselo, aby nám bylo ještě veseleji. Dáme si ji jako odměnu za to, že jsme celý den jedli správně, nebo prostě jen tak, protože máme zrovna chuť na sladké.

A jsme u toho - chuť na sladké... Kamarádka se mě ptala, jak jsem toto překonala a jestli už vůbec nejím čokoládu a jestli si nedám třeba ani kostičku. Naprosto chápu tu zoufalou snahu si aspoň tu kostičku občas dopřát. Nebudu lhát, mívám stavy, kdy bych sežrala tuny čokolády.

středa 6. listopadu 2013

Jak... jsem onemocněla

Tak dlouho se člověk chlubí lepší imunitou, až ho to skolí.


Musím říct, že od té doby, co jsem začala sportovat (červen 2012), jsem nebyla ani jednou nemocná. Dřív to bylo co tři měsíce, pořád antibiotika, pořád záněty nosohltanu, pořád průdušky atd. Od té doby to nebylo ani jednou. Opravdu to přičítám sportu (poměrně intenzivně jsem chodívala chodit na pás), protože nic jiného se zásadně nezměnilo (snad kromě stravy, začala jsem pít pouze vodu a neslazené nápoje a tak).

No a jak jsem tak vesele tuto informaci šířila mezi lidi, tak samozřejmě, naprosto zákonitě mě do týdne začalo bolet v krku. Začalo to včera v noci, ráno už jsem měla slušně napuchlou uzlinu, nemohla jsem polykat, ale ještě jsem poctivě vyrazila na svou první "pětiminutovku". Večer už mi bylo na umření (jsem jak chlap, rýmička je pro mě smrtelná) a celou noc jsem nespala.

Dnes ráno už se to trochu zlepšilo, sice mám teplotu, ale koketuji s myšlenkou, že ač mě bolí celé tělo, smrkám jak o závod a nejradši bych celý den proležela, že bych ráno vyrazila - zaprvé abych neztratila návaznost a zadruhé prý se to má, jak jsem se dočetla v článku na iDnes. Dokud to nesestoupí na průdušky, tak by člověk měl v nižší intenzitě pokračovat (nižší intenzitu asi nedám, jakákoliv intenzita je pro mě zatím vysoká, leda bych popocházela rychlostí 2 km/h).

Zkušení běžci, poradíte?

úterý 5. listopadu 2013

Jak... jsem to málem vzdala

Musím říct, že jsem cítila, že čtyři minuty běhu v kuse jsou moje maximum. Nejsou.


Minulý týden byl asi krizový, protože se mi nechtělo, bolelo to, ty čtyři minuty už byly pro moje tělo hrozně moc. A stejně jako každý týden jsem si říkala, že víc už prostě nezvládnu. A stejně jako každý týden mě moje tělo překvapilo.

Dnes jsem poprvé vyrazila na 3 x (3 minuty chůze + 5 minut běhu). Opět s mužem (skláním se a obdivuji), ale tentokrát jsem si vzala sluchátka, muže nechala za sebou a soustředila jsem se na svůj běh, takže už mě v boku nepíchalo a snad i bedra už mě nebudou bolet. Rozhodnutá, že když to nepůjde, tak to nepůjde, jsem vyběhla do první pětiminutovky. Překvapivě se mi ale i do toho mírného kopečka běželo dobře a na čas jsem se podívala po čtyřech minutách, což bylo to moje maximum z minulého týdne. A pořád jsem mohla!

pondělí 4. listopadu 2013

Jak... jsem se socializovala

Vzhledem k narůstajícímu počtu čtenářů tohoto blogu jsem se rozhodla sdílet své články i na Facebooku a Twitteru.


Proto pokud chcete být v obraze a nechcete si nechat ujít nové články, staňte se fanouškem blogu na Twitteru a/nebo Facebooku. Občas najdu třeba i zajímavý článek, který zmíním spíše tam než tady, nebo vznikne diskuse na zajímavé téma s uživateli daného média. Určitě budu ráda, když budete tento blog budete sdílet dál, třeba bude někoho inspirovat nebo se mu aspoň zasměje.

Děkuji!

neděle 3. listopadu 2013

Jak... jsem neběžela sama

Stává se ze mě Forrest Gump. Přidávají se ke mně další běžci!


Říkala jsem si, jestli to přijde, a zdá se, že můj poslední příspěvek měl velký ohlas. Kromě toho, že se ozývají lidé, kteří mají s hubnutím či jen nadváhou nějaké zkušenosti, asi největším výsledkem/úspěchem byla otázka mého muže "Tak kdy půjdeme běhat?"! Musím podotknout, že vytáhnout ho občas jen na procházku bylo velké úsilí a velmi oceňuji to, že s tím teď přišel sám.

Dnes jsme tedy vyrazili spolu. Připravila jsem ho na to, že čtyři minuty půjdeme a čtyři minuty poběžíme a toto se bude opakovat třikrát za sebou. A že už příští týden půjdeme jen tři minuty a pět minut poběžíme (čehož se sama děsím, protože už teď cítím, že ty čtyři minuty jsou v tomto nerovném terénu pro mě hraniční). Vysvětlila jsem mu, že si dech musí fázovat, aby se nezadýchal a aby ho nepíchalo v boku. Ukázala jsem mu, jak má držet ruce při chůzi, že nejsme na procházce, a vyšli jsme.

pátek 1. listopadu 2013

Jak... jsem byla tlustá

"Být tlustý" není ani tak stav těla jako spíš stav mysli.


Kdo mě zná dlouho, tak ví, že jsem nikdy nebyla žádná hubenina. Vždycky jsem byla přinejmenším oplácaná. Samozřejmě mi to spousta lidí dávala pořádně sežrat. Každý se v podobné situaci zachová jinak. Mojí reakcí bylo vytěsnění faktu, že vypadám jinak než průměr, a lidi, co s tím měli problém, jsem ignorovala.

Myslím, že pravdu jsem měla v tom, že nikomu není nic do toho, jak vypadám. Co mi ale nedocházelo, tak byl fakt, že nejde jen o kosmetický problém. Že tím, jak vypadám, opravdu dávám světu najevo, že mi na tom nezáleží, že mi nezáleží na mém zdraví, a čím víc jsem sama sebe přesvědčovala, že špatní jsou ti ostatní, co mě soudí za vzhled, tím víc jsem upadala do toho, že to, že mám nadváhu, je vlastně vpořádku, protože jde pouze o kosmetický problém. Už mi nedocházelo, že asi jím víc, než bych měla, aniž bych to kompenzovala pohybem, a že mi bylo jedno, co sním, aniž bych si uvědomovala, že jídlo je pouze pohonnou hmotou pro tělo, a jen výjimečně se stává odměnou.

čtvrtek 31. října 2013

Jak... mě začala bolet kolena

Tak dneska jsem poprvé celou dobu běžela po chodníku. Už nikdy!


Doma obvykle běhám po polňačce střídané s chodníkem tak hojně zasypaným listím, že pod ním není vidět. Doteď mě kolena nezlobila (na vysvětlenou, jedno bylo před 14 lety operováno a od té doby se mu nechce nic dělat pořádně), jen snad jednou mě v tom špatném píchalo. Jedinou bolest, která kolem běhání byla, jsem přičítala růstu svalů v koleni (což je jiná bolest, než když jsou v tom kosti).

Dnes jsem vyběhla v Praze po místních chodnících, našla jsem i přijemný parčík, ale opět pouze chodníkový, zeleň byla oplocena. A kolena se ozvala. Přičítám to i špatným botám, běhám v teniskách za pět stovek. Každopádně chodník už ne! Pokud máte možnost vyběhnout v přírodě, doporučuju, je to fakt rozdíl. Příští týden jdu koupit opravdové běžecké boty.


středa 30. října 2013

Jak... je to s těmi endorfiny

Dnes padl dotaz, jestli to fakt funguje a člověk se cítí povznesený. Odpověď není pro slabé povahy.


Dělám si srandu, ale doufám, že tím někoho nedemotivuji. Sama za sebe můžu říct, že po běhání mám radost, že jsem to zvládla a celý den jsem taková nakopnutá, ale taky bývám příšerně unavená a chce se mi spát. Přičítám to špatnému stravování kolem běhání. Například dnes jsem šla ráno a nic jsem předtím nejedla, takže se běželo opravdu z p*dele. Ideální doba je tak 2 hodinky po snídani, to se běží samo.

Endorfiny se vyplavují při pohledu na stopky, když zjišťuji, že dobíhám tu minutu navíc oproti minulému týdnu a také ke konci běhu. Ale pokud se těšíte, že začnete běhat a budete v průběhu zaplaveni hormonem štěstí a půjde to samo, tak vás bohužel zklamu: bolí to, bolí to a bolí to. Když už jsem se naučila jakž takž ovládat dech, tak svalům se samozřejmě nechce. Jednak proto, že tahám 40 kg navíc a jednak proto, že stále přidávám zátěž (=minuty běhu oproti délce chůze). Věřím tomu, že lidi, kteří s tímto nemají problém, to bude bolet mnohem míň.

Jak... jsem se donutila

Spousta lidí se mě ptá, jak se donutím běhat. Odpověď je snadná: Nenutím se.


Aby to mělo smysl a aby se tím člověk neotravoval, musí se to stát přirozenou součástí vašeho života. Tak jako víte, že budete někdy obědvat, že půjdete vyzvednout děti, že máte pracovní úkol, tak já vím, že půjdu běhat. Když jdete vyzvednout děti ze školy, tak taky neřeknete, že nemáte čas, ale prostě si to zařídíte. Stejně tak já si zařídím, abych mohla běhat.

Pokud máte pevnou pracovní dobu (jako že většina asi ano), pak máte čas před a po práci. Řeknete, že po práci býváte utahaní a máte jiné povinnosti? A co z těch povinností je důležitější než vaše zdraví? Myslíte, že můžete věnovat půl hodinu místo sledování Ulice sami sobě a jít si zaběhat?

úterý 29. října 2013

Jak... jsem poprvé uběhla čtyři minuty v kuse

Momentálně jsem začala čtvrtý týden svého snažení.


Musím říct, že vždy když končím čtvrtý běh týdne, tak si říkám, že tu minutu navíc už nemůžu dát. Přece jen, vážím 111 kg, mám 40 kg nadváhu a s tímhle běžet fakt není sranda. Ale musím přiznat, že tělo zvládne mnohem víc, než si myslíme, a dnes, když jsem dobíhala čtvrtou minutu první sady, tak jsem si připadala jako královna světa, protože přes všechny problémy, které bych mohla mít, tak to pořád zvládám!

Nejtěžší je vždycky prvních osm minut, kdy tělo ještě není zahřáté a dostává se do tempa. Navíc na ten první běh skoro vždycky vyjde nějaký ten kopeček, sice mírný, ale pořád kopeček, takže ke konci už se nohám ani dechu opravdu nechce, ale podívám se vždycky na stopky, zjistím, že zbývá už jen 40 vteřin, tak se zakousnu a řeknu si, že teď by byla blbost to vzdát, navíc stejně pořád ještě můžu, jenom už se mi nechce. Odměnou mi pak je vědomí, že jsem to zvládla a že ty další běhy už budou lepší.

Jak... jsem poprvé vyběhla

Na běžícím páse jsem se vždycky chtěla rozběhnout jako ti lidi kolem mě, ale bála jsem se kvůli kolenům, kotníků, dechu atd.


Párkrát jsem se i zkusila rozeběhnout, vydržela jsem vždycky tak minutu a pak jsem se úplně udýchaná dávala zbytek chůze dohromady. Chodit na páse už mě navíc přestávalo bavit, lezlo to do peněz a tak vůbec. Až jsem jednou četla nějaký článek, kde se psalo, že i úplní začátečníci mohou běhat. V článku byl i jednoduchý návod, jak začít:

Celkem se jednalo o 9 týdnů, kdy každý týden člověk čtyřikrát vyrazí ven. Každý "běh" sestává z tří fází, každá má osm minut a je rozdělena na část chůze a část běhu. První týden tedy má 3x(7 minut chůze + 1 minuta běhu). Druhý týden 3x(6 minut chůze + 2 minuty běhu, třetí týden 3x(5 minut chůze + 3 minuty běhu) atd.

Jak... jsem se rozhodla zhubnout

Je to už víc než rok, co jsem se rozhodla, že 126 kg fakt není zdravá váha a že bych s tím opravdu měla něco dělat, jestli nechci mít ve třiceti infarkt.


Všechno to začalo v hlavě. Nikdy dřív jsem o tom nepřemýšlela, vždycky jsem to brala jako kosmetický problém, se kterým se mělo srovnat spíš okolí než já. Ale tak nějak mě jednou napadlo, že tomu tělu asi nemůže být takhle úplně dobře.

O hubnutí vím hodně, v rodině mám výživovou poradkyni, která sama zhubla spoustu kilo a spoustě lidí pomohla najít nový životní styl. Ale jak to tak bývá, kovářova kobyla chodí bosa a já jsem měla vždycky svoji hlavu, a tak jsem si k tomu potřebovala dojít sama.